Můj týden s GNOME Shell

Jak asi všichni víme, Ubuntu se rozhodlo vsadit na vlastní uživatelské rozhraní Unity a otočit se tak trochu zády ke GNOME Shell, defaultnímu uživatelskému rozhraní (neboli "shellu") pro prostředí GNOME (které Ubuntu stále používá). Jsa duše zvídavá a ctě pravidlo, že (skoro) vše se má v životě zkusit, rozhodl jsem se na jeden čas dáti šanci také míru GNOME Shellu a na vlastní kůži si ověřit, jak moc velké peklo to doopravdy je.

Odbočka 1: Protože v tom má pořád hodně lidí zmatek, tak na začátek drobné vysvětlení. GNOME 3 se nerovná GNOME Shell. GNOME 3 je kompletní grafické prostředí (Desktop Environment) jehož jednou ze součástí je i GNOME Shell. GNOME Shell je hodně vidět, protože je to ta hlavní část, kterou uživatelé vidí a které já říkám "uživatelské rozhraní", pro mnohé je to také nejmarkantnější změna při přechodu GNOME z verze 2 na verzi 3. GNOME je však mnohem víc, než jen uživatelské prostředí: jsou zde aplikace (Nautilus, Totem, GIMP, Evolution...) různé nástroje (gconf/gsettings, gvfs...), knihovny (GTK 3...) a další. Ubuntu bude od verze 11.10 využívat GNOME 3, ke kterému zvolí vlastní uživatelské rozhraní Unity jako náhradu GNOME Shell. Mění i některé další součásti GNOME, ale stále používá GNOME.

Na začátek musím podotknout, že GNOME Shell jsem v jeho začátcích již zkoušel. Bohužel to byla zkušenost dosti tristní a zanechala ve mně velkou skepsi. Koneckonců i dnešní zastánci GS uznávají, že v začátcích to vypadalo na opravdu hodně velký malér.

Odbočka 2: GNOME je zkratka "GNU Network Object Model Environment". Takže vždy s velkými písmeny. Stejně tak GNOME Shell nebo třeba GNOME Panel!

Prostředí jako prostředí

Za svůj "linuxový život" jsem vyzkoušel určitě přes desítku různých prostředí, okenních správců a dalších podivností a u některých jsem vydržel i docela dlouho (samozřejmě GNOME, ale pár měsíců i KDE a E17 a nějaký ten rok dokonce i FVWM) a to nejdůležitější, co jsem si z těchto "pokusů" odnesl je zkušenost, že používat se dá vše a za týden si zvyknu prakticky na cokoli včetně obskurností typu Looking Glass nebo evilwm.

GNOME Shell

Nehodlám zde nijak obecně popisovat co všechno přesně GS umí a jak vlastně vypadá. Jestli o něm moc nevíte, doporučuji tento článek Jirky Eischmanna na LinuxEXPRESu. Zkusím se zaměřit spíš na různé věci, které se mi líbí nebo naopak nelíbí a trochu srovnat také s Unity.

GNOME Shell

Práce s plochami

Podle ohlasů, které jsem slyšel (a četl) GS rozhodně má hodně zajímavý koncept práce s plochami - pomocí Aktivit na nich můžete jednoduše spouštět aplikace, přetahovat okna atd. Navíc se počet ploch mění automaticky podle potřeby.

Pro mě osobně však tato skutečnost moc neznamená - za více jak pět let na Linuxu jsem se s více pracovními plochami prostě nenaučil pracovat. Nikdy mi nijak nepřirostly k srdci a raději mám dvacet oken na jedné ploše než stejná okna roztříděná po více plochách. (Z toho důvodu mi také nevadí podle mnohých ne zrovna ideální práce s plochami v Unity.)

Aktivity

Na Aktivity mě zaujalo jediné a to že po najetí myší do levého horního rohu se okna automaticky "rozprostřou" po ploše. Zaujalo mě to dokonce natolik, že nyní po přepnutí zpět na Unity jsem si musel stejnou funkci pomocí Compizu také nastavit (jen mi chybí ten hezký křížek na zavírání - zavírat sice mohu prostředím tlačítkem, ale to nějak není ono).

Na Dash (tak se v GS jmenuje postranní panel se spouštěči) jsem nic nového nenalezl, spíš mi chyběly Quicklisty. O práci s pracovními plochami jsem již psal a nabídka aplikací mi přišla stejná (čtěte: stejně špatná) jako Unity Dash. V GS je nabídka poněkud "jednoznačnější" a přehlednější (v Unity je Dash podivně rozpolcený ve funkcích (rychlé spouštění, aplikace, prohlížení souborů) a nepřehledný kvůli celkem nesmyslnému nabízení aplikací k instalaci). V GS mi naopak chybělo zobrazování nejčastěji spouštěných aplikací a překreslování nabídky mi přišlo poněkud pomalejší.

V celkovém součtu mi ale z různých "nabídek aplikací" stále vychází nejlépe klasické řešení jako v GNOME 2 (a jako v KDE, Xfce a vlastně skoro všude) a až daleko za nimi se plácají víceméně vyrovnané Unity Dash a Aktivity.

Aplety

Ačkoli nevím, jestli se ty "věcičky" v horním panelu GNOME Shell vůbec ještě nazývají aplety, mohu nad nimi jako uživatel Unity jen slintat. Funkce jsou samozřejmě standardní, ale provedením je skvělé především po grafické stránce a je vidět, že si na nich někdo vyhrál a především u toho myslel.

Kalendář v Unity (vlevo) a GNOME Shell (vpravo) je prostě nesrovnatelný

Oznamovací oblast

Zatímco v Unity je oznamovací oblast podivně polozakázaná, v GS je přítomná v klasické podobě, pouze na poněkud neobvyklém místě a ještě navíc rozdělená - v horním panelu jsou takové "standardnější věci" jako network-manager, přepínač klávesnice atd. a v dolní části obrazovky, která je navíc skrytá a zobrazuje se pouze, když "něco chce" se zobrazují "ostatní" programy (například IM klient). Osobně mi to přijde již trochu moc panelů - již dříve jsem byl zvyklý mít panel pouze nahoře a cestování myší zase dolů mi přijde tak trochu navíc. Také jsem si hodně zvykl na tu naši "obálku" a nedám na ni dopustit.

Empathy a Banshee v "dolní" oznamovací oblasti

S oznamovací oblastí také souvisí systémová oznámení - v GNOME jsou pojata jinak, než v Ubuntu a to tak, že umožňují interakci uživatele (tlačítka, křížek na zavření atd.). Zajímavé je to například u IM komunikátoru, kdy můžete přímo do bubliny upozornění odpovídat - skvělá věc u krátké konverzace ale zase divná u delší (hodil by se nějaký démon s křišťálovou koulí - u jednoduchých konverzací otázka-odpověď stačí bublina u půlhodinového vykecávání otevřít okno).

Minimalizace

V GNOME Shell padlo jedno z mého pohledu zvláštní rozhodnutí - u oken již nadále nenaleznete tlačítka pro minimalizaci a maximalizaci. Nevím, jak pro ostatní, ale pro mě je absence především tlačítka minimalizovat přímo vražedná a souvisí nejspíš s mým zvykem používat jen jednu plochu a zároveň mít celkem hodně otevřených oken. Naprosto totiž nesnáším, když mám pracovat s nemaximalizovaným oknem a přitom mít v pozadí okno jiného programu, které aktuálně nepotřebuji. Mám-li například otevřený Firefox (přes celou plochu) a najednou potřebuji nějaký soubor, tak mě prostě jeho okno na pozadí neuvěřitelně ruší při práci s Nautilem (jehož okno nemám maximalizované) a musím ho (Firefox) minimalizovat. Prostě musím mít za oknem plochu, asi nějaká úchylka. Naštěstí jsem se to naučil obcházet pravým kliknutím na rám okna kde se v nabídce nachází možnost minimalizovat jinak bych asi týden nepřežil.

Ostatní

• Z pohledu uživatele Unity GS strašně plýtvá místem na výšku.
• V nabídce na panelu není možnost vypnout počítač. Prý se napřed musí zmáčknout Alt. WTF?
• O Unity se říká, že nejde nastavit. Zajímalo by mě, co se říká o GNOME Shell. To totiž opravdu nejde nastavit. Bez speciálního nástroje (GNOME Tweak) nezměníte ani ikony. (Je ale pravda, že skrytých nastavení je více a v JS konzoli jdou prý dělat zázraky, ale na to je týden málo.)
• Jediné "okenní" tlačítko, které zbývá (zavřít) je na opačné straně. Levá je prostě lepší :-)

GNOME 3

GNOME Shell je asi nejvýraznější změnou v GNOME 3, ale zdaleka nikoli jedinou. Změny v aplikacích, nástrojích a knihovnách se navíc dostanou také k uživatelům Ubuntu a to již v Ubuntu 11.10 Oneiric Ocelot.

Nautilus

"Faceliftem" prošel správce souborů Nautilus - je hezčí, modernější "čistší" a za to bych vraždil především ze dvou důvodů:

• Chybí tlačítko "nahoru". Zmizelo (a vrátit nejde) tlačítko "o adresář výše", které jsem ze všech tlačítek používal asi nejvíce. Zpět to nezachrání.
• Velikost adresního řádku je zmenšená a pevná. Nevidím, kde jsem!

Tohle je prostě málo (GNOME 3 nahoře, GNOME 2 dole)

• Nefunguje "skákání" při vyhledávání - v otevřeném adresáři můžete napsáním prvních pár písmen jednoduše hledat mezi soubory/adresáři. První nalezený soubor se pak označí a byl jsem zvyklý, že na další (začínající vyhledávaným "klíčem") lze skočit pomocí kolečka. Tato funkce však zmizela :-(

Nastavení systému

Co se mi naopak na GNOME 3 líbí moc je (konečně!) sjednocené nastavení systému. Již dříve zde bylo GNOME Control Center, ale pořád se jednalo jen o nabídku "v okně" - jednotlivé nástroje měla samostatná okna, každý vypadal trochu jinak atd. Aktuálně máme vše krásně sjednocené a pěkně vypadající (jen aby to vydrželo a objevila se "klikátka" i na další nastavení).

Nastavujeme jednotně. Konečně

Mění se i samotné nástroje pro nastavení a to rozhodně k lepšímu - je se prostě na co těšit.

Závěrem

Jak jsem již předeslal na začátku, je mi prakticky jedno, v jakém uživatelském prostředí se pohybuji a ačkoli GNOME Shell nejlepším prostředím, které jsem měl možnost vyzkoušet, rozhodně nebylo nejhorším - práce v něm je příjemná, intuitivní a rozhodně mě při mém používání počítače nijak neomezovalo. Na GNOME Shell je vidět, že je za ním mnoho kvalitní práce vývojářů z GNOME a že se nad ním zamyslel někdo, kdo měl všech pět pohromadě. Mým výchozím prostředím se však GS nestane - i přes své výhrady k Unity zůstávám u něj především z toho důvodu, že je v Ubuntu jako výchozí a to je pro mě nejdůležitější.

(PS: K mému vysněnému, ideálnímu pracovnímu prostředí má GNOME Shell velmi daleko, stejně jako GNOME 2 a stejně jako Unity. Prostředí, které mi bude naprosto vyhovovat bude jen takové, které si naprogramuji sám. K tomu ale vzhledem k mým programátorským (ne)schopnostem nejspíš nikdy nedojde.)